V polovině týdne jsem měl schůzku s dlouholetým klientem (dovolím si tvrdit, že naše – původně ryze obchodní vztahy – za roky spolupráce přerostly v přátelství). Probírali jsme obchodní věci, poté si jen tak neformálně povídali, až se debata stočila k aktuální situaci. Záměrně jsme se vyhýbali jakémukoliv “fundovanému” hodnocení vládních postupů, stejně jako chování některých spoluobčanů. Ač jsme se snažili držet faktů, brzy začala mít naše diskuze silně osobní, emoční nádech. Ne, nehádali jsme se. Naopak, překvapivě jsme se shodovali.
Postupně jsme se dostali k našim rodičům i prarodičům. Naši dědové i babičky zažili obě světové války (byť během té první byly ještě velice malí), pamatovali Španělskou chřipku, krach na New Yorské burze. Naši rodiče zažili ´68 rok, bolševickou krutovládu, i podivnou éru normalizace. Přesto nebo možná právě proto si uměli života užívat. Radovali se z obyčejných, každodenních věcí.
My dnes nevíme co je hlad, bída ani utrpení, žijeme v relativně dokonalém a bezpečném světě. Každý historik potvrdí, že jsme se jako lidstvo nikdy neměli lépe. Ale často nevíme kudy kam. Ztratili jsme cestu, ty správné hodnoty, víru (v Boha, v systém, v rodinu, v sebe sama – doplňte si, co je libo). Přitom stačí málo – žít. Užívat si každodenních maličkostí. Bez ohledu na negativní vlivy kolem nás. Dělat radost sobě i svým blízkým. Jít na procházku, dát si něco dobrého k jídlu, pití. Sednout si s rodinou, povídat si. Pustit si oblíbenou hudbu, film. Něco si přečíst. Vše je hned veselejší. A začít můžeme třeba hned.
P. S.: Vyšlo zároveň jako můj editorial Novin pro grafický průmysl č. NGP 19/2020