DREDD (2012) – recenze – Martin Hájek

V nedaleké budoucnosti zbyla z Ameriky jen sežehnutá, vyprahlá, radioaktivní poušť. Zbytek lidstva (cca 800 mega) doslova živoří v Mega City One – městě tahnoucím se od Bostonu až po Washington. Ulice ovládají gangy, drogy, zkázá a smrt! Jediným pozůstatkem někdejších civilizovaných časů je instituce policistů / soudců, kteří jediní představují zákon a mají tak plné oprávnění jednat jako soudce, porota a vykonavatel. Dredd je nejlepším ze soudců a už dávno bere svou práci jako běžnou rutinu. Na ulici se však objevuje nová droga (Slo-Mo) a Dredd se s ní hodlá vypořádat po svém (to jest: tvrdě, nekompromisně a rychle). Původně další běžný (rutinní) den se brzy nečekaně mění v boj o holé přežití, který bude příliš velkým soustem I pro velkého a drsného Dredda.

Tak trochu Die hard 21. století

Řekněme si to na rovinu, Dredd žádný příběh nemá (a kdo ho taky u podobného filmu čeká, je magor). Hlavní hnací silou filmu, jsou za A) postavy, za B) atmosféra a za C) technické provedení. První je samostatnou kapitolkou. Atmosféra těží z uzavřeného prostředí zaplivaného a rozsáhlého komplexu mrakodrapu, kde nebezpečí číhá zkrátka všude (a povedlo se tu fakt vytřískat maximum). Technické provedení je výtečné – kamerou počínaje, přes časté spomalovačky typu “slow-motion” až po parádní kontrasty “špinavé, tmavé, nevýrazné interiéry” vs. “barevné omalovánky” aka rauš po aplikaci Slo-Mo drogy (prostě paráda). Podobnost s Die Hard čistě náhodná? Mno pokud by někdo někdy v dohledné době chtěl natočit remake “Smrtonosné pasti” (sice tajně doufám že ne, ale reálně je to jen otázkou času), představoval bych si ji právě nějak takhle – “po dreddovsku”.

Postavy a hérci

Vzhledem k původnímu Dreddovi (se Stallonem) jde tady o podstatně komornější příběh, což je moc dobře (a propo Soudce Dredd z ’94 byl – promiň Slyi, pěkná sračka) ale také příběh co vsází na atmosféru, napětí a charaktery postav (spíše než na pompéznost a muskulaturu hlavního typa). Paradoxně nejméně výraznou postavu tu představuje právě Dredd (který je prostě jen nasraný, ultimátní hovado s černobílým vnímáním světa). Vlastně je úplně jedno jestli ho hraje Urban nebo kdokoli jinej – beztak má minimální prostor a jediné co z něj celý film vidíme jsou brutálně povislé rty (ála Sly ale “ve stereu”). Zato Ma-ma a soudkyně Andersonová, to je jiné kafe! Hlavní záporačka Ma-ma (úžasně ztvárněná Lenou Headey) je ultra-svině ovšem s obrovským (ač ne zcela využitým) potenciálem. Její postava je zajímavě napsaná a neméně zajímavě zahraná (svým charizmatem strčila do kapsy s přehledem všechny ostatní). Nováček-soudce Andersonová (také výborná, mladičká a v podstatě neznámá Olivia Thirlby) je bílou vránou v celém tom cirkusu, protože jediná přemýšlí a vnímá celou “barevnou” škálu! (nejen bílou a černou – jako právě soudce Dredd). Defakto se jedná o jedinou kladnou postavu v celém filmu!

Závěr

DREDD je klasickou žánrovou jednohubkou – přímočarou a brutální, která na jednu stranu těží ze starých dobrých (oldschoolových 80’s a 90’s) akčních sci-fi klasik, na druhou stranu hojně využívajíce moderních postupů a technologií (věřím že ve 3D to musí bejt teprve maso) a to je ta správná cesta! Když už nejste zrovna Christopher Nolan a nesršíte originalitou a brilantními nápady (do všech světových stran), stačí prostě vzít staré osvědčené ingredience a úhledně je zabalit do moderního hávu – s využitím dostupných technologií (jasně, ono se to snadno říká, ale mohem hůře realizuje). Každopádně tady to zase jednou vyšlol! Dredd se citlivě drží své „komixové“ předlohy a dodržuje všechny pravidla žánru ale zároveň si jde i svou vlastní cestičkou (což je naprosto v pořádku). Dredd je pro milovníky nenáročných (ale dobře zvládnutých) výplachů, skvělou volbou (mno a filmoví onanisté nechť si smrknou raději nějakého Bergmana 🙂